Evropě tak dlouho tajit.
Červené plody jsou asi nejatraktivnější částí tohoto keře. Kuličky dle odrůdy v rozměrech od větší špendlíkové hlavičky přes velikost rybízu po menší třešni, s miniaturními bílými tečkami. Rostou ve shlucích na mladších i starších větvích. Chutnají sladce aromaticky, většině lidí okamžitě zachutnají. Dají se jíst syrové i ve větším množství a často, na rozdíl od kyselých rybízů nebo trpké aronie. Jsou velice atraktivní pro lesní zvířátka a ptactvo. Dozrávají od konce září do začátku listopadu a obsahují jedno velké semeno. Je třeba nechat je pořádně vyzrát, aby se zbavily své trpkosti. Dokonce zůstávají na keři i po prvních zimních mrazech a jejich chuť se ještě zlepší.| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Keř hlošiny okoličnaté dorůstá do výšky až 4 m a podobně do šířky, často však zůstává menší a celkem dobře odolává mrazu. Některou extrémní zimu se stane, že jeden z několika keřů částečně nebo úplně nad zemí omrzne, ale opět obrazí od paty kmínku. Tento druh je často šlechtěn a existují komerční kultivary nejen s většími plody, ale i jiným typem růstu.
Vykvétá drobnými bílo-žlutými květy od konce května do června a zpravidla tak uniká pozdním jarním mrazíkům. Nenápadné květy jsou samosprašné a jsou opylovány včelami. Nádherně voní! Kvetení hlošin je v zahradě důležitá čichová událost.
Další druhy hlošin |
| Další hlošiny, které u nás můžete potkat, jsou například hlošina úzkolistá, mnohokvětá a výběžkatá. Hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia) je velmi běžná u dálnic a v parcích, má stříbrné listy, dorůstá až jako strom. Říká se jí česká oliva, pro její jedlé, olivám podobné plody. Jsou moučnaté, sušší, nasládlé, jako ovoce se nekvalifikuje (možná na mouku). Dá se běžně sehnat. Hlošina mnohokvětá (Elaeagnus multiflora) je u nás vzácná, také jedlá a chutná, se šťavnatými červenými plody podobně jako hlošina okoličnatá, ačkoliv divoká forma má velice malé bobulky. Též se šlechtí různé velkoplodé kultivary, keř dorůstá menších rozměrů, kolem 2 m. Hlošina stříbrná (Elaeagnus commutata) se jako jediná velmi šíří výběžky a vytváří neprostupná houští. Plody jsou sušší moučnaté. Občas je k vidění v zahradách a lidé se snaží zabránit jejímu rozrůstání (podobně jako u trnky nebo rakytníku). Skvěle se hodí na zpevňování svahů a břehů. Všechny hlošiny lze využít jako dusíkáče do jedlých lesů a tvrdých sadů. |
Přírodní „výrobce“ dusíkatého hnojiva
Hlošina má význam pro ekozahrady i svou produkcí dusíku. V kombinaci s hlízkovitými bakteriemi na kořenech může tato rostlina i některé další keře a stromy (rakytník, čimišník čilimník, žanovec, netvařec, janovec, jerlín, olše...) pomoci hnojit okolní vegetaci. Bakterie vážou vzdušný dusík a dávají ho k dispozici keři, ale i do okolní půdy. Můžeme této vlastnosti keřů „dusíkáčů“ využít tak, že je vysadíme k mladým ovocným stromkům. Chceme-li, aby keř trvale přežil a plodil, je třeba ho dát na jižní stranu hlavního stromu. Ten pak poroste mnohem rychleji. Dusíkáče mohou takto dobře růst i na velmi chudých půdách. V několika teplých částech Severní Ameriky má hlošina bohužel i horší pověst, je invazivní rostlinou. U nás se jí bát nemusíte, v našich podmínkách se volně nešíří. Pokud by se to někdy stalo, třeba po změně klimatu, je to rostlina tzv. pionýrská, kolonizuje zdevastované půdy a připravuje je pro dlouhověký les, ve kterém však sama již přežít nemůže. Pomáhá tedy lidstvu zúrodnit poničené půdy a napravit napáchané škody.Pěstování je snadné. Potřebuje plné slunce! Podobně jako ostatní hlošiny je zcela nenáročná na typ a druh půdy, zvládá sucho, slunce i vítr. Nevyhovují jí stinná místa, kde špatně dozrává, a podmáčené nepropustné půdy.
Tato hlošina se zatím dala sehnat jen ze zahraničí, například od permakulturistů z Anglie, v posledních letech ji už u nás rozmnožuje a prodává několik nadšenců na internetu. V běžných zahradnictvích a školkách zatím není k vidění a většinou o ní nikdy neslyšeli.
Poslat Messengerem
