Člověk ale chce i něco jiného než divočinu, je tvůrcem své zahrady. Je proto dobré vědět, že je veliký rozdíl mezi bojem proti přírodní sukcesi a spoluprací s ní. A dobrá zpráva zní, že míru údržbovosti zahrady si vždy můžete vybrat sami.
V případě spolupráce a jejího usměrňování mohou být práce na zahradě zábavou, nikoliv bojem nebo pracnou údržbou. Louku i trávník je potřeba kosit, jinak v ní vyrostou nálety a z nich les. Ale ekozahradníci hledají cesty, jak kosit co nejméně, jak vysadit stromy tak, aby se nemusely nikdy řezat, jak zkombinovat rostlinná patra keřů a trvalek tak, aby se nemusela pořád usměrňovat, jak navrhnout zahradu, aby padající listí ničemu nevadilo a mohlo zůstat tam, kde má být (ano, pod stromem), zelenina aby rostla jako džungle, do které se plevel nevejde…
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.modernibyt.cz nebo www.mujdum.cz. |
Bez práce není ovoce
Práce je samozřejmě v ekozahradě nutná také, například sklizeň nebo jarní setí zeleniny, i ten plevel je nutné zpočátku vytrhávat nebo přemulčovat častěji, ale je to úplně jiný druh práce, než vyžaduje „moderní okrasná“ zahrada. Dokonce se dá říci, že je to radost. Protože práce, kterou správný ekozahradník vynaloží v prvních letech a nastartuje správný zahradní ekosystém, je jako vložená do banky, ovšem s vysokým úrokem, jaký vám žádná banka neposkytne. Základní vklad je tu opravdu potřeba, dokonce větší než u „klasické“ zahrady.
Mnozí lidé v laickém nadšení něco z permakulturních metod vyzkouší, a nepodaří-li se to napoprvé, tak to vzdají. Jenže nepočítají s takzvanou dětskou fází zahrady, která vyžaduje rozvahu, péči a práci. Harmonie a počátek bezúdržbového či méněúdržbového stavu nastává až později, až sukcese v jedlém lese, tvrdém sadu, živém plotě nebo v trvalkovém záhoně pokročí do dospělejšího stadia (zhruba od tří let výše).
Batole vaši péči potřebuje, adolescent předstírá, že ne, ale také občas potřebuje pomoci, zatímco dospělý už si raději poradí sám. V ekozahradě jde o to, jak zastavit sukcesní vývoj ve stadiu, které chcete využívat – rozhrabání povrchu půdy před výsevem zeleniny, vytrhávání náletů pionýrských dřevin mezi trvalkami, kosení louky a trávníku, a vytrhávání náletů dlouhověkých dřevin v jedlém lese a tvrdém sadu. Většina úkonů pro údržbu dospělejších porostů se dá udělat během několika minut ročně v rámci procházky, u zeleniny by měl člověk strávit chvilku každý den. Jedna včasná záplata, jako třeba vytrhnutí malého plevele, ušetří deset dalších. Týden přerostlý plevel, v období kdy nejvíce roste (obvykle červen), se už nedá ani vyplít, aniž by se poškodila okolní zelenina. Chvilka každý den u záhonků, a je to hra. Půlden jednou za čtrnáct dní, a je to boj.
Dva druhy ekozahrady
DIVOKÁ
Když se řekne téměř bezúdržbová zahrada, myslí se tím obvykle přírodně založená, spíše divočejší, připomínající okraj lesa nebo přirozený lesík s paloučkem, pro krásu a pro radost z přírody (ačkoliv může i tak mít spousty extenzivních jedlých plodin). Nebudete od ní očekávat velké výnosy potravy, ale inspiraci a divokost. Dvakrát ročně vezmete kosu, pokosíte během rána palouček, seno necháte zkompostovat někde pod stromem a tím údržba končí. Málokdo si zvolí celou zahradu jako bezúdržbovou divočinu, protože je v ní málo místa pro další zájmy a intervence člověka. Každopádně je dobré vědět, že i divočinu lze na holém pozemku založit, vypiplat a pak ponechat svému osudu (s tím kosením louky) jako malý prales. Volná příroda, kam nevstupuje lidská noha, je důkazem, že příroda roste i bez člověka. Tento způsob využití nebude prioritní pro malé zahrady, hodí se na větší pozemky nebo na jejich části, kde by trocha divočiny neměla nikdy chybět.
| Slovo autora |
| Příroda ví, co dělá. Možná je už čas přehodnotit, zda být zahrádkářem znamená poroučet větru dešti, tak jak to někdo jiný vymyslel, nebo si užívat volný čas pobytem a svobodným tvořením ve své vlastní krásné přírodě. Začít se dá třeba obdivováním krásy a neskutečné dokonalosti „obyčejné“ pampelišky: ta dává nektar včelám, hlubokým kořenem kypří udusané neúrodné půdy, její květy, připomínající slunce, listy i stonky léčí člověka, když je pojídá. Semínka putují větrem a usídlí se všude tam, kde jsou pampelišky potřeba. |
VYSOCE VÝNOSNÁ
Míříte-li k potravinové soběstačnosti, na bezúdržbovost zapomeňte, a to i v permakulturním systému. Lepší termín je „maximální výnos s minimálním možným vkladem“. Po letech učení se hospodařit v souladu s přírodou, zkoušení a vytváření pěstitelského ekosystému můžete vypěstovat veškerou svou potravu se zlomkem vložené energie, ve srovnání s prvními pokusy a klasickými metodami. Různé brebery a „škůdci“ mají v zahradě, jež ještě nedosáhla potřebné harmonie, svou nezastupitelnou roli. Díky nim přijde mnoho predátorů a zahradní systém sám sebe vyvažuje. Chcete-li vysoké výnosy, nesmíte začít bojovat se vším živým. Snažte se vytvořit co nejpestřejší a přitom promyšlený systém v celé zahradě. V prvních letech se nenechte odradit, ze všeho se poučte a časem získáte i vysoké výnosy – rozmanité plodiny, od všeho kousek, žádná monokultura.
Desatero permakulturní zahrady
Inspirujte se v přírodě. Pěstujte velké keře a stromy tam, kde mohou růst velké keře a stromy. Ty zakrslé pěstujte tam, kde ty velké nejsou vhodné (na skalách, v pohořích, v méně příznivých podmínkách na vláhu, slunce, půdu atd.). Všímejte si i dalších logických souvislostí.
Kyselomilné rostliny rostou na kyselých půdách (vřes, rododendrony, azalky, borůvky…) a vápnomilné na vápenitých půdách. Vlhkomilné v mokřinách a u řek, suchomilné na mezích a svazích. Pak rostou i bez práce. Proč by to nešlo alespoň z části i na zahradě?
1) Kde chcete mít malý strom, tam vysaďte vysoký keř tvořící kmen nebo málo vzrůstný strom – nebudete ho nikdy muset stříhat a řezat, protože by přerůstal. Řez nikdy nemůže zastavit růst stromu, jen ho dočasně zbrzdit – strom vždy roste do svého geneticky zakódovaného rozměru.
2) Nechcete-li řezat a stříhat žádné ovocné stromy, pěstujte je ze semínka nebo na semenáčové vzrůstné podnoži a nikdy je nezačínejte řezat. Zkazili byste přirozený vývoj koruny, který má uložený v genech. Můžete jen odstranit spodní větve kvůli prostoru pod ním, do vrchní koruny a terminálního výhonu nezasahujte. Roubované stromky na zakrsajících podnožích rostou nepřirozeně a žijí jen krátce.
3) Nechcete-li hrabat listí, nehrabte ho. Listí se hrabat nemá (s výjimkou terasy a chodníků), je to škodlivý a nesmyslný návyk. Spadne pod strom proto, aby zůstalo pod stromem. Listí je výborný mulč a ušetří vám zalévaní. Zlepšuje život v půdě pod ním, rozkládá se na živiny, hnojí strom a vytváří novou půdu. A na podzim se v něm krásně brouzdá.
4) Nepěstujte pod ovocnými (ani lesními) stromy trávu! V přírodě pouze odolné pionýrské stromy z náletů rostou v trávě, a to pouze za tím účelem, aby ji zahubily a vytlačily, pro příchod lesa. Trávník pod stromem za prvé nutí lidi hrabat listí, aby přežil, za druhé bere stromům živiny. Travní drn je jako matrace, která vše zhltne, a ani déšť pořádně neprosákne dolů ke kořenům.
5) Pod stromy se lépe hodí rozmanitá rostlinná patra – stovky druhů různých trvalek s rozmanitými tvary kořenů, od půdokryvných až po trsnaté, desítky druhů keřů od plodících jedlých až po divoké, a mezi tím vším je prostor pro tlející listí. Vhodná je i květnatá louka, hlavně tam, kde je dost slunce a listů padá málo. Květiny v této louce netvoří klasický travní drn, mají i hlubší kořeny, ale musí se to opět nejméně 1x ročně pokosit a shrabat, seno využít jako mulč k dřevinám.
6) Kde nechcete celé léto zalévat, tam vysaďte suchomilnou vegetaci z dobře zvolených dřevin, případně půdní pokryv z odolných trvalek, dobře zbylou holou půdu zamulčujte, mulč průběžně doplňujte, dříve než úplně zmizí (jinak znovu roste plevel), a nechte to celé zarůst tím, co jste zvolili. Zastíní si to půdu, zmenší tím odpařování a máte na doživotí klid. Volba nejvhodnějších druhů a dobrý design je zde však základem úspěchu.
7) Nechcete-li trhat to, co nazýváme plevel, nevytvářejte podmínky, ve kterých roste – nenarušujte příliš půdu. Lidé, kteří neustále ryjí a okopávají a bojují s plevelem, jsou v podstatě nejúspěšnější pěstitelé plevele. Uprostřed louky nebo v ustálených přírodních porostech dřevin jednoleté plevele nerostou. Ty jdou v takto velkém měřítku pouze ve stopách člověka ničitele a budovatele.
8) Plevel je náš pomocník, který drží pohromadě narušenou půdu. Až zahrada vyroste, nebude pro něj nikde místo. Do té doby mulčujte, nebo pěstujete-li zeleninu, přejděte na bezorebné metody a masivní zúrodňování půdy organickou hmotou – během několika let plevel postupně odsunete na vedlejší kolej. Plevel existuje, aby napravoval poničené půdy, a už skoro neroste v dokonale živé a strukturované půdě, kterou povrchově narušíme jen při setí zeleniny (dokud plevel roste, plejeme ho).
9) Nechcete sprejovat, přihnojovat a zastřihávat růže? Vysaďte si plané, botanické nebo odolné vyšlechtěné druhy a odrůdy a jenom se na ně dívejte a mulčujte kolem nich občas organickými zbytky. Nebo si zvolte jiné odolné a přitom krásné trvalky, jako jsou například denivky a pivoňky.
10) Nechcete stříhat odkvetlá květenství trvalek? Nestříhejte je. V přírodě je taky nikdo nestříhá. Když jsou to přešlechtěné druhy a bez řezu nevydrží, nechte je dožít a pěstujte takové, které vydrží. Uschlé stvoly a květy jsou v zimě přímo kouzelné, když se obalí jinovatkou nebo zapadají sněhem. Kromě toho v dutinách stvolů a stonků přezimuje mnoho druhů užitečného hmyzu (např. slunéčka), který potřebujete na požírání mšic. Na jaře to vše samo zmizí v záplavě nové zeleně, „neuklizená“ hmota se přemění v úrodný humus.
Jaroslav Svoboda
www.ekozahrady.com
j.svoboda@ekozahrady.com
Poslat Messengerem
