Jarní úvahy o zeleninových záhonech

Běžná zelenina (ředkvičky, mrkev, saláty) by měla být stále po ruce. Zeleninu, kterou sklízíme většinou jednorázově na uložení (brambory, červená řepa, pastinák, cibule, česnek, zelí) nebo ta s dlouhou vegetační dobou a vyššími nároky na místo (dýně), může být i dále od domu, třeba mezi stromy v sadu. Místo pro zeleninu by nemělo být příliš větrné a trvale zastíněné, přestože stín po určitou část dne rostliny snesou, v nárocích na oslunění se ovšem různí. Je dobré, pokud je poblíž zdroj vody nejenom na zalévání, ale i na hrubé opláchnutí zeleniny.

Jak dělíme zeleninu

Zelenina se dělí na jednoleté a vytrvalé rostliny. Vytrvalé druhy zpravidla kombinujeme a vyčleníme jim místo mimo běžně obhospodařovanou plochu (rebarbora, zimní cibule, pažitka, křen, zahradní velkolistý šťovík). Jednoleté pěstujeme na jednodruhových políčkách, Jana Nováková doporučuje střídat řádky jednotlivých druhů, které se podporují a odpuzují si navzájem „škůdce“. Pro dobrodružnější typy pak volí zeleninové polykultury, kdy na jeden záhon vysejeme takzvaně „naširoko“ několik druhů zelenin, nejlépe v různých odrůdách. Rostliny pak vytvoří zajímavý barevný porost, hezky se doplní a plně využijí prostor.

„Je potřeba záhon často prohlížet a sklízet, tím vytvoříme místo pomaleji rostoucím druhům, které postupně dorůstají. Také je potřeba si uvědomit, jak rostliny v dospělosti vypadají, a nekombinovat ty jemné s hodně vzrůstnými, které by je potlačily,“ dodává naše průvodkyně.

Některé (zejména kořenové) zeleniny se pěstují jako jednoleté, přestože jsou botanicky dvouleté. Druhý rok totiž vykvétají, takže jako zelenina se už nepoužívají, ale z jedné nebo dvou ponechaných rostlin je možné vypěstovat vlastní semínka (mrkev, petržel, pastinák, červená řepa, cukrovka). Někdy je praktičtější sklidit všechny kořeny, uložit je, a několik jich na jaře opět vysadit na odlehlejší okraj záhonu.

Vytvoření záhonů

Jana Nováková dává na výběr: buď normální ploché záhony v úrovni okolního terénu, nebo vysoké a vyvýšené záhony. Pro ty první je třeba plochu předem připravit, optimálně zrýt, v krajním případě lze pro statnější druhy v dostatečném předstihu alespoň zamulčovat. Podle toho, jak bude náročná na živiny plánovaná zelenina, je třeba plochu obohatit živinami – nejlépe hnojem nebo kompostem. Současně s živinami dodají i organickou hmotu, která vytváří příznivou půdní strukturu a pomáhá udržovat dobré vlhkostní podmínky. „Je účelné si svou pěstební plochu rozdělit na tři části, pro rostliny lišící se nároky na živiny,“ dodává naše průvodkyně a dále vysvětluje a názorně ukazuje, co jsou to rostliny první, druhé a třetí trati (viz Víte, že...).

Druhy záhonů

Na vysokých nebo vyvýšených záhonech je pěstování podle nároků na živiny podobné. Základní konstrukce těchto záhonů je sice trochu složitější, ale mají určitě své výhody. Jana Nováková oceňuje zejména pohodlnější obsluhu, výhřevnost (dříve ovšem vysychají), odpadá časté utužování půdy a lze upustit od rytí. Dovnitř těchto záhonů se vkládá organický materiál, který se bude postupně kompostovat, obohacovat prostředí o živiny a současně teplo uvolněné při rozkladu bude záhon vyhřívat. Postupujte od nejhrubšího materiálu dospod k jemnějšímu, směrem k povrchu, nejvýše patří sejmuté drny, kompost a navrch co možná nejlepší zahradní zemina. 

Okraje vyvýšených záhonů můžete zhotovit z různých materiálů, nových nebo recyklovaných. Prakticky neomezeně trvalé jsou okraje z kamenů, betonových tvarovek nebo cihel. Velmi často se používají trámy, fošny a prkna – tato cesta je asi nejrychlejší a nejsnadnější. Trvanlivost záleží na síle materiálu. Platí to i u okrajů vyplétaných z proutí. Podle zkušeností Jany Novákové vydrží okraje z tenkého vrbového proutí dva, maximálně tři roky, ze silnější lísky vydrží nejméně dvojnásobně déle. Některé dřeviny mají velkou regenerační schopnost a větévky mohou obrážet (vrba, pustoryl, svída). Výhodou těchto záhonů je to, že se obvykle dají v okrajových obdobích sezony zakrýt fólií, takže vlastně vytvoříme studené pařeniště a prodloužíme tak vegetační dobu.

V permakulturních zahradách se k tomuto účelu využívají i vyřazená okna – pokud s tím dopředu počítáme a přizpůsobíme okraje záhonu a jeho šíři, je toto řešené praktické.

Vysoké záhony jsou na průřezu oblé, takže jejich zakrývání by bylo komplikované, výhodou je naopak větší pěstební plocha. Vysoké záhony jsou protáhlé, tzv. švédské kopy jsou vnitřní strukturou podobné, liší se okrouhlým tvarem. Kromě záhonů pravoúhlých tvarů se doporučují i záhony okrouhlé s uspořádáním plodin do tvaru mandaly. Mezi stoupenci permakultury je slavný a často používaný záhon typu klíčová dírka, který je okrouhlý (ale může být i protáhlý) s přístupovou cestičkou vedoucí prostředkem (nikoli skrze celý záhon). Udržuje se minimální sešlapávaná plocha a co největší plocha užitková.

K cestičce a k okrajům záhonu se vysévají a sází často sklízené druhy a druhy s krátkou vegetační dobou (dubáčky, ředkvičky, rajčata). Naopak ty, ke kterým nemusíme často a které rostou až do podzimu (růžičková kapusta, řepy, pastinák), se umisťují do hůře dostupných míst. Můžeme vytvořit i záhony se šikmou plochou klopené k jihu, které vytvářejí takzvanou sluneční past. Takové záhony jsou velmi výhřevné, ale rychleji vysychají. Hodí se hlavně pro teplomilnou zeleninu (rajčata, papriky, dýně, cukety, patizony).

Odborná poradkyně

Doc. Ing. Jana Nováková, CSc.
www.janinyzahrady.cz