Manželé výtvarníci Olga a Miroslav Hudečkovi toužili kdysi po vlastním ateliéru. „Sháněli jsme nějakou stodolu," vzpomíná paní Olga, „a nakonec nám osud přivál lesní parcelu." Jejich první stavbou byla kůlna, kterou společně s dětmi vytapetovali, vařili si na schůdkách, přitom stavěli a zakládali zahradu. Na práci byli jen sami dva a dvě šikovné dětičky, všechno dělali ručně, pan Miroslav dokonce kopal jedenáct a půl metru hlubokou studnu, záměrně v minus deseti stupních, jen aby se vyhnul vrchní vodě.
On, sochař, se vždy věnoval těžším změnám zahrady, ona, sochařka-keramička, vymýšlela a pomáhala realizovat. Jednou po bouřce, kdy starý strom spadl na rozestavěný dům, pan Miroslav zbylé duté nemocné stromy pokácel. Uřízl je pilou co nejvýš, aby s nimi mohly na zahradě pobývat ještě co nejdéle. „Ke kmenům jsme vysadili břečťany z Jeleního příkopu z Pražského hradu, z Vyšehradu a z Prokopského údolí," vzpomíná paní Olga. „Aby kmeny něco vydržely, svařil manžel kolem každého koš z železných prutů. Na některé kmeny jsem vyrobila koule s otvory, které jsme upevnili na vrcholky kmenů, aby nehnily a byly hnízdištěm pro ptáky." Koule obrostl břečťan a zdálo se, jako by tu rostly prazvláštní exotické palmy. Na pozemek nechali dovézt kvalitní zahradnickou půdu, kterou vyměnila paní Olga za své žardiniéry, inspirované přírodou. „Zeminu jsme rozvezli ve vrstvě asi 10 cm po celé zahradě. Půda tu byla původně jílovitá, nic by v ní určitě nerostlo," říká paní domu.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.mujdum.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Zahrada se časem pozvolna zaplňovala i proměňovala. Sazenice živého plotu z tújí, velmi jemný druh, si opatřili od kamaráda z dendrologické zahrady. Před ateliérem bývalo například vřesoviště s mechy, později sem zasadili jalovec. „Chtěla jsem to tu mít barevné," říká paní Olga. „Jsou tu asi čtvrt století staré rododendrony, měla jsem jiřiny, na ochozu terasy muškáty, které střídal asparágus, ty byly asi nejhezčí." Pěstuje také hodně klematisů, jeden zvlášť životaschopný v barvě bordó na jižní straně domu a druhý fialový mezi břečťany. Další oblíbenou popínavkou je fialová vistárie. Zasadili ostružiny, které mají 12metrové šlahouny a 5 druhů vinné révy z kraje Velkých Bílovic. Pěstují také rajčata, jahody a rybíz. „Hodně úrody sklidí kosi, ale odpouštím jim to," usmívá se paní Olga, „už proto, že mě těší jejich krásné inspirativní zpěvy."
Protože mají oba manželé v lásce hlínu, zahradu postupně zabydleli plastikami. „Všechny jsou z Keramických závodů v Poštorné, kde jsme začali pracovat a vypalovat už v roce 1952," říká pan Miroslav. „Exponáty se pálily v periodických pecích - 28 dní. Tyto pece už ale bohužel neexistují." Sochy každá něco vypráví, ať už jsou jejími náměty láska, mateřství, zápasy, lidské vztahy, sny nebo přírodní motivy. Dvě monumentální figury jsou snad nejpoetičtější ze všech. A protože se každá socha realizovala dvakrát, plastika fontány s alegorií Vltavy stojí jak na stanici metra Vltavská, tak u Hudečků na zahradě. Tady ji ale pojmenovali po dceři Veronice. Druhou největší sochou v zahradě je Faun z téže fontány. „Déšť je umyje, jen zeleněnka z lesa vlezla Verunce do obličeje," říká paní Olga. Kromě obřích něžných postav zdobí zahradu žardiniéry s květinami a četné fontánky. Připomínají poupata, stvoly s listy i tajemné květy.
„Fontána je každodenním přivítáním, zvlášť když se v ní koupou kosi," přiznává paní Olga. „Voda tu zurčí neustále díky cirkulaci, denně se odpaří asi 5 litrů vody, buď se doplní, nebo jednoduše naprší," doplňuje pan Miroslav.
„Příroda si poradí, na naší zahradě roste všechno," pochvaluje si paní Olga. „Ta si udělá krásu sama. Za pár let nás úplně pohltí, pokud jí to dovolíme. Milujeme přírodu. Žijeme s ní v přátelské symbióze."
Poslat Messengerem
