Bydlení v sídle na Moravě

Prozraďte, co z městského páru udělalo dokonalé venkovany? Začala vám vadit Praha?

S Prahou jsme se rozešli přátelsky, jednoduše už nemohla nabídnout, co jsme k našemu životnímu stylu potřebovali. Kdysi jsem si říkala, jak je úžasné, že existuje víkend - dva dny, kdy si můžete pročistit hlavu na venkově a proměnit se z manažerky v romantičku, která sbírá ovoce na koláč a suší bylinky. Dnes vím, že ideální poměr je přesně opačný: dva dny ve městě a zbytek týdne v přírodě. Prostě bych to obrátila.

Vlastně jste to ale obrátila... Zůstala jste na venkově trvale.

Ano, dalo by se říct, že jsme obrátili věci proti proudu - nejezdíme o víkendech z města na venkov, ale z venkova do Prahy. Pověsila jsem stálou manažerskou pozici v marketingu na hřebík, můj manžel se však stále do Prahy vrací mnohem častěji..., snaží se ale dodržovat zdravý poměr.

Hledali jste dlouho, nebo jste vhodnou nemovitost objevili během chvilky na internetu?

Chvíli to trvalo a navíc z internetu nic nepoznáte. Je třeba vidět okolí a nehodnotit jen pár čtverečních metrů samotného pozemku. Kolem roku 2003 jsme jezdili snad po celé republice, ale nic nás neoslovilo tolik jako Podyjí. Je to velice zvláštní prostor nedotčené přírody uzavřené dlouhých 40 let v pásmu nikoho za komunistickou železnou oponou, mystické krajinotvorby rodu Althanů z průběhu 18.století a současně určité vykořeněnosti - místní německé obyvatelstvo bylo totiž po válce vysídleno. Přirozené vazby regionu se však přece jen pomalu obnovují. Vezměte si například, že jste za chvíli ve Vídni, takže si můžete doslova odskočit na sacher a skleničku šampaňského, na výstavu či operu.

Co samotná rekonstrukce? Asi byla vysilující.

Kdybychom měli s manželem znovu rekonstruovat jakýkoliv starý dům, rozhodně říkáme NE. Usedlost byla totiž v dezolátním stavu a my jsme ji chtěli opravit původními technologiemi a oživit její autentickou tvář - nikoli vybudovat muzeum, nýbrž dům trvale obydlet, s pohodlím 21. století a s respektem k tomu, kdo dům kdysi vybudoval, dal si práci s detaily na fasádě, oknech, dveřích a skládaných kamenných zdech a tak dál. Nebylo tedy možné najmout si velkou firmu, která vše obvykle řeší sádrokartonem a plastovými okny. Na celé rekonstrukci pracovali tři místní řemeslníci a práci, kterou odvedli, je možné nazvat zrestaurováním celého objektu. S vnitřní dispozicí místností v domě, hlavně s prostorem hlavní jídelny, nám pomohl majitel pražského studia Harmonie s takovým citem, že někteří hosté si mysleli, že i kuchyň je vybavená původním nábytkem.

Jak dlouho trvalo, než se stal z truchlivé ruiny výstavní dům?

Začali jsme v roce 2003 a skončili v závěru roku 2006. Vše vznikalo postupně. Nejdřív jsme z hromady kamení přiváděli k životu hlavní obytnou budovu, pak bývalý vejminek s vlastní kuchyňkou a koupelnou. Pokračovaly původní chlévy, z nichž je letní domeček pro hosty, a nakonec byla zrekonstruována původně truhlářská dílna, ze které pochází velká část starého dubového nábytku v interiérech. Prostor dílny si manžel zabral pro svoje doupě s kulečníkem.

Vaše koupelna přiléhající k ložnici je ale něčím zvláštní a neobvyklá...

Vůbec není zvláštní, pouze má část určenou výhradně pro naše dva psy, kteří s námi žijí v domácnosti. Labrador miluje vodu a vše okolo, takže návraty z procházek bývají často dost bahnité. Vchod do koupelny - bývalé černé kuchyně - je totiž také možný přes zápraží přímo ze zahrady. Psi se osprchují a pak mohou v pohodě projít dále do domu bez kompromisu na čistotě. Mycí box pro psy hned za vstupními dveřmi máme i v pražském bytě a osvědčilo se nám to jako extrémně praktické řešení.

Pořídili jste si labradory z důvodu lovecké vášně?

Naopak, začali jsme lovit asi před šesti lety, abychom poskytli psům, které jsme si pořídili, to, co je jim ve skutečnosti vlastní. Přinášení zvěře je pro ně přirozená aktivita a obecně platí, že unavený pes je spokojený pes. Navíc častý a pravidelný pobyt v přírodě za každého počasí je mimořádně relaxační i pro nás.

Promiňte indiskrétní otázku, ale nenudíte se tu občas? Byla jste zvyklá na ruch mezinárodní firmy.

Na nudu rozhodně nemám čas vzhledem k našim aktivitám a konečně i k rozloze domu a zahrady. Naopak, někdy bych potřebovala mnohem více času k tomu, abych stihla vše, co chci, třeba se pořádně naučit jezdit na koni. Jsou momenty v životě, kdy pocítíte potřebu uspořádat priority, volíte mezi neustálým tlakem na „double digit growth" a skutečným „quality time" - vidíte, ještě určitá profesní deformace tu je. Navíc, moderní technologie jsou vám tuto volbu schopny usnadnit. Každý to řeší po svém, u mne funguje venkov a příroda. Pokud mi chybí velkoměsto, jak jsem již řekla, odjedeme na kávu do 70 km vzdálené Vídně nebo na víkend do Prahy.